Patagonia - Oblečení, strana 3

Od jištění k oblečení.

Yvon Chouinard, zakladatel firmy Patagonia, začal s lezením v roce 1953 jako čtrnáctiletý. Byl členem Southern California sokolského klubu, který trénoval jestřáby a sokoly pro lov. Jeden z jeho vedoucích ukázal mladým sokolníkům, jak se slaňuje přes útesy k sokolům. Díky tomu se Chouinard a jeho kamarádi začali zajímat o skály a lezení po nich. Chouinard začal intenzivně lézt jak v zimních podmínkách, tak i po skalách v letních měsících. Seznámil se také s kamarády, kteří ho zavedli do Yosemitského údolí.

Tehdejší jistící pomůcky pro skalní lezení byly v plenkách a skoby, které lezci používali, byly vyrobeny pouze z „měkkého“ železa. V Yosemitech potkal Chouinard švýcarského lezce Johna Salathé, který vyrobil první tvrdé a pevné skoby.

V roce 1957 tedy Chouinard zakoupil použitou skobu a podle ní vyrobil svoji první skobu. Za hodinu vykoval dvě skoby, přičemž prodával jednu za 1,5 dolaru.. Aniž to vlastně tušil začal podnikat nejprve s lezeckým materiálem. V zimě vyráběl a prodával skoby, v létě pak lezl v Yosemitech, ale i v Kanadě a nebo v Evropě v Alpách. Jeho profit byl nízký, takže občas měl na týden 50 centů až jeden dolar.

• přečtěte si články na blogu o historii Patagonie, materiálech i novinkách! :-)

Měli štěstí, začali pracovat s hliníkem a někdy v roce 1972 vyrobili první jistící pomůcku která byla opakovaně vyjímatelná. Vznikly aluminiové „čoky“ (vklíněnce).

V druhé půlce šedesátých let se lezci oblékali do šedivých svetrů a kalhot, což byla standardní barva a oblečení pro lezení.

V roce 1970 odjel Chouinard do Skotska a zakoupil tam dresy hráčů rugby a začal je používat pro lezení. Jejich výhodou byl límeček. Lezec nesl svůj jistící materiál na smyčce a právě límeček zabraňoval odírání krku během lezení. Dovezl pár dresů do USA, ale okamžitě je rozprodal. Začali tedy objednávat další trika z Nového Zélandu a Argentiny. Začalo takové malé šílenství v oboru oblékání do skal. Chouinard s Frostem zhodnotili, že vyrábět oblečení pro horolezce je daleko lepší podnikání než výroba jistících pomůcek. Začali prodávat bivakovací pytle ze Skotska, vlněné rukavice z Rakouska a ručně pletené „schizo“ čepice z Boulderu – Colorado.

Chouinard prodával víc a víc oblečení a bylo načase změnit strategii a oblečení začít vyrábět a prodávat pod svojí značkou. Začali přemýšlet o názvu firmy, nabízelo se pokračovat v Chouinard Equipment. Jenže nechtěli jejich oblečení spojovat s firmou na výrobu jistících pomůcek. Volba padla na název Patagonia. Pro mnoho lidí to bylo jméno podobné místům jako Shangri–La nebo Timbuktu. Tak tedy Patagonia - jméno vonící dálkou, místo které není na mapách. V prvním katalogu bylo napsáno: „Patagonia: romantické místo kde ledovce spadají do dlouhých fjordů, ostrý vítr z hor, gaučové a kondoři.“ Bylo to dobré jméno a navíc se vyslovuje stejně v jakémkoliv jazyce.

Capilene® and Synchilla®: začátek vrstvení

Během té doby postupně začali oslovovat lezeckou a horolezeckou komunitu. Všichni výrobci se v té době spoléhali pouze na bavlnu, vlnu a peří. Chouinard zkoumal všechno možné, až se dostal k severoamerickým rybářům a jejich základnímu vybavení: svetru, který byl vyroben ze syntetického vlákna, dobře absorboval vlhkost a zároveň dobře izoloval.

Jenže nebylo dobré oblékat rychle schnoucí vrstvy přes bavlněné spodní prádlo. V roce 1980 tedy vyvinuli isolační spodní prádlo z polypropylenu a syntetických vláken, která měla nízkou specifickou hmotnost a prakticky neabsorbovala vlhkost. Aby bylo možné využít vlastnosti tohoto nového materiálu, stala se Patagonia první společností, která začala učit outdorovou komunitu prostřednictvím svého katalogu koncept „vrstvení“. Spodní prádlo mělo velmi rychle transportovat vlhkost od těla, střední vrstva z vlasových vláken měla dobře izolovat teplo a vrchní vrstva měla chránit vodě a větru. Ve velmi krátké době došlo ke značnému úbytku bavlny a vlny v horách.

Po dlouhém vývoji vláken a spolupráce s továrnou Malden se Patagonia dostala do zlomové fáze. V roce 1985 přišla na trh s polyesterem, s vrstvou Capilene®. Byl to velký risk, stejný jako s představením vklíněnců namísto zatloukaných skob tehdy v roce 1972. Ve stejném roce rovněž představila materiál Synchilla Fleece. Naštěstí věrní zákazníci rychle pochopili výhody této spodní a střední vrstvy materiálů, prodeje šly nahoru a bylo vyhráno.

V roce 1980 přišla Patagonia s další změnou. V té době bylo veškeré outdoorové oblečení v podstatě „jednobarevné“, což znamenalo odstíny zelené, maximálně tmavě modré. Patagonia přinesla na trh nové živé barvy. Bylo to tak trochu rouhání, ale podařilo se. Začátek těchto změn znamenal pro firmu Patagonia také začátek změn ve firmě. Stal se z ní koncern a Patagonia oblečení získalo popularitu nejenom mezi horolezci, ale i ve volnočasové komunitě.

Nechte moje lidi surfovat

Yvon Chouinard vzpomíná: Byli jsme schopni, a to dlouhá léta, držet při životě naše hodnoty, dokonce i když jsme se rozrůstali překotně. Byli jsme obklopeni kamarády, kteří se oblékali do práce jak chtěli, někdy byli i bosí. Chodili jsme surfovat během oběda, hráli volejbal na kousku pláže za budovou firmy. Společnost sponzorovala lyžařské a (horo)lezecké akce, spousta z nich byla uskutečněna s kamarády, kteří jeli v pátek v noci do hor, lezli do úmoru, aby byli rozesmátí a v pohodě v pondělí v práci.

V roce 1984 jsme neměli žádný oficiální úřad či budovu, otevřeli jsme v tom roce kavárnu, lidé se tam shromažďovali, popíjeli, jedli a podobně. Taky jsme otevřeli Malindinu Chouinard dětskou školku, v tu dobu jich bylo po celé zemi velmi málo. Děti zaměstnanců si hráli na hřišti, měli tam obědy a vůbec byla tam skvělá atmosféra, navenek jsme spíš vypadali jako sbor kámošů než nějaká etablovaná firma. Měli jsme flexibilní pracovní dobu a spoustu podpory pro rodiče, kteří u nás pracovali.

Snažili jsme se vytvořit příjemnou kreativní atmosféru, na hony vzdálenou firmám které mají fixní pracovní přestávky na oběd apod. Prostě jsme spoléhali na loajalitu jednotlivce vůči celku ve jménu tradice a kontinuity firmy.

Opět necháme mluvit Yvona Chouniarda: Patagonia jako první začala rozdělovat čas i prostředky mezi byznys a životní prostředí. Viděli jsme problémy s odlesňováním, ustupováním divočiny. Změny se týkaly i našeho okolí, obrovské tisícileté sekvoje začaly hynout v důsledku smogu z Los Angeles. Nekontrolovatelný rozmach směrem do vnitrozemí začal pohlcovat divočinu.

Začali jsme tedy podporovat vědce a jejich snahu o změnu myšlení populace vzhledem k životnímu prostředí. Podporovali jsme spíše malé skupiny mladých vědců než nějaké velké a nečitelné projekty jiných společností. Nejprve jsme investovali 10% našeho zisku, později jsme začali investovat pravidelně 1% celkového obratu firmy do těchto bádání.

Zohlednění dopadu výroby na životní prostředí jsme hledali také u našich dodavatelů. Ve spolupráci s firmou Malden Mills jsme vyvinuli recyklovaný polyester a také náš katalog je vyroben z recyklovaného materiálu. Začali jsme eliminovat toxické materiály, které byly potřeba k výrobě naší produkce. Změnili jsme přístup našich zaměstnanců k životnímu prostředí v jejich každodenním pracovním procesu.