Vltava run 2023- jak jsme nakonec nezmrzli a duch hřbitova vrátil ztracenou botu

Naše Terka letos již potřetí běžela Vltava run. Vlastní tým jsme zatím neposkládali a tak se již podruhé infiltrovala do Adventního běhání. Pojďte si přečíst, jak to letos probíhalo a nechte se nalákat třeba na další ročník! A třeba někdy uvidíme ve startovce i Namche team? :-)

Letos to už podle teplot v týdnu vypadalo, že běžíme spíš na podzim než v květnu. Nenechali jsme se ale odradit, tradičně do tašek přibalili péřovky, kulicha a někteří i rukavice. Z péřovky jsem během víkendu vylezla jen na běh a potom v neděli v cíli, kdy pršelo, jinak to byla moje nejlepší kamarádka. Po pátečním meetingu všech členů týmu Adventního běhání s radostí zjišťujeme, že jsme dostali číslo 1, připíjíme proseccem a modrým drinkem na zdárný průběh závodu a vcelku rychle mizíme do postelí. 

Protože jsem v prvním autě, fasuji lahůdkami nabitý snídaňový balíček místo švédských stolů, které stíhá druhé a třetí auto.. můžu se těšit například na jeden párek, kolečko salámu a rohlík s máslem. Na startu probíhá focení, typické skákání (kdo nás viděl, ví), opět teče prosecco a mě už i nervy, protože jsem hned druhá v pořadí. 

Na svůj první úsek vybíhám z Borové Lady, silniční část vyšperkovaná spěchajícími auty všech týmů mě drží ve střehu. Po dvou kilometrech konečně trocha terénu, moje silničky jásají o něco méně, bláto střídají šutry, dva kroky dopředu a tři zpět. K tomu mi dochází, že snídani jsem podcenila úplně- i v normálním životě mám se snídáním problém. Krutě kručí mi v břiše, cpu se jedním gelem a doufám, že nezabloudím při šilhání hlady. Cíl byl do kopce, ale zvládla jsem předstírat, že běžím. Párek nakonec přišel vhod, vdechla jsem ho jak nic.

Oběd stíháme cestou naprosto v klidu, řízečky, jedno pivo a Člověče proti trudomyslnosti nás dostává do pohody. Na předávce v Rožmberku stíháme i pár minut spánku. I tak se mi do druhého úseku moc nechce, natož vylézt z péřovky. Čeká mě kopec, laboruji nad počtem vrstev oblečení. Na BOSA tričko z merina navlékám žluté advenťácké, nakonec perfektní volba. Prvních pět kilometrů do kopce, ale běžet můžu a to mě rozveseluje! K tomu poslouchám podcast od Tři v jednom což způsobuje píchání v boku od smíchu. V lese už šero, o to líp mi to utíká, seběh mi hezky roztáčí nohy a do cíle se dostávám s úsměvem na tváři.

Po doběhu posledního člena našeho auta přejíždíme do místa ranní první předávky a vybíráme spací plac u hřbitova. Vyndáváme věci z auta, chystáme postel v autě. A mě chybí silniční bota! Celý den ležela na schůdku vedle šoupacích dveří, celý den myslím na to, že ji nesmím ztratit. Někde vzadu v hlavě mi běží, že jsem ji držela v ruce před chvílí.. ale bota nikde. Nadávám si dost. Stejně za to může duch hřbitova, ne moje kóma v jednu ráno. Můj třetí úsek je naštěstí na trailovky, mám kliku. Po startu se sotva rozbíhám, ale mám slíbeno, že tenhle úsek je krása co střídá nádheru.  Z krás si pamatuju jen nohy závoďáka, co mě rychlostí 100km/h míjí, pak jsem v módu „nemysli a dávej nohy před sebe“. Poslední kilometr a půl je po asfaltu proti větru, vidím vesnici a kostel na kopci, kde je předávka. V hlavě mi běží něco, co publikovat nejde. Předávka mírně z kopce je za odměnu, stejně jako káva od hasičů. Zbytek dne trávíme fanděním zbytku týmu, relaxem zubožených těl a konečně pořádným jídlem. Společný doběh do cíle je jen třešničkou za fajn stráveným víkendem s kamarády. Ona ta společná bolest, sdílené utrpení a emoce jsou nejlepší recept na přátelství do konce života. Tak třeba za rok zase! 😊

A ta bota má nakonec happy end. Duch hřbitova uznal, že byla moc smrdutá.. a tajně ji podšoupnul spoluběžci z našeho auta do jeho pytle s věcmi 😊