Jak Terka Korvasová ke skialpům přišla

Pocházím z Moravy, ze Slovácka. Nejbližší tisícovka je Javořina. Táta vždy napůl vážně říkával, že jsme se neměli rozdělit, že bychom bývali měli Tatry, nebo dokonce Alpy, Grossglockner. Přesto jsem na sjezdových lyžích stála od malička, na místním kopci. Moje cesta ale nakonec vedla trochu jiným směrem, k zimním sportům jsem se měla vrátit až později.

Sněžnice do Švýcarska ?

Od minulého léta jsem plánovala Erasmus. Výběr cílové destinace byl poměrně rychlý. Švýcarsko. Malá, hornatá země uprostřed Evropy. Matterhorn, čokoláda a sýr. Přesně pro mě. Otázkou zůstávalo, co si vzít s sebou. Lyže? Běžky? Běžecké boty? Sněžnice? Poslední jmenované jsem nevlastnila, a tak jsem zvedla telefon a zavolala Radkovi, spolumajiteli Namche, abych se dozvěděla, že sněžnice nejsou nic pro mě, sportovce, milovníka výzev, adrenalinu a přiznám se rychlosti. Což takhle skialpy? To byl nápad.

Jak se vybírají skialpy

Středa druhého února. Den D, den, kdy jsem si do vrchlabského Namche šla vybrat skialpové vybavení. Nějakou představu o tom, jaký typ botů, případně lyží bych  si přála jsem měla. Představu o tom, jak dlouho trvá pečlivý výběr nikoli. Hned na začátku se mě ujala zkušená Jana a začalo se zkoušet. Původně jsem měla v merku boty od Dynafitu. Důvod? Růžová barva. Dalším důležitým bodem, při mém výběru byla nízká váha. Proč? O tom později. Něco ale nesedělo, velikost? Ne, ani to nepomohlo. Až najednou jsem je uviděla. Scarpa. Mohu si vyzkoušet ještě tyhle? Ovšem. Pocit, když něco sedne. Jako by byli stvořeny pro mě. Nakonec mi Jana nabízí ještě dotvarování botů pomocí tepelné úpravy. Vnitřní botička potřebuje čas, a tak musím dvacet minut stát na místě. To moc často nedělám. Už zbývalo vybrat jen lyže, pásy, hůlky a vázání. Pro mé první skialpové krůčky jsem si vybrala lyže české značky Lusti, konkrétně lehký model Tour 70, k tomu vázání Dynafit Superlite 175 Z12, pásy Ski Trab. Nakonec přišlo v podobě hůlek Leki i na mou oblíbenou růžovou barvu. Příští úterý mělo být všechno nachystané. Nemohla jsem se dočkat…

Jaké to je poprvé

Úterý ráno, sedmého února. Na tenhle den jsem se tešila. Věci do Švýcarska jsem měla již sbalené. Zbývalo to nejdůležitější. Skialpy. Ráno vyzvedávám v Namche veškeré vybavení, dostávám rady, jak se nasazují pásy a používá vázání. Jsem začátečník a netechnický typ, obvykle mi dvě součástky z nějakého záhadného důvodu nezapadají do sebe. Pro první skialpovou túru jsem si zvolila netechnický výstup po sjezdovce, na Medvědín a dále na Zlaté návrší. Parťáka mi bude dělat táta,  jsem už sehraná dvojka a stejně jako u mnohého dalšího, ani u prvních skialpových krůčků nemůže chybět. Je čas vyrazit. Pod sjezdovkou obouváme lyže. První pohyby, zvláštní pocit, nečekala jsem, že pásy budou takhle držet. Je to příjemný pocit jistoty ve srovnání s běžkami. Cestou nahoru potkáváme pár lyžařů. Prej jdeme rychle. Opravdu? Vlastně nevím, užívám si každý krůček, snažím se chytnout rytmus. Počasí nám bohužel nepřeje a pár set metrů od Vrbatovky je viditelnost téměř nulová. Bílá tma. Jako Hanč a Vrbata, hory není radno podceňovat. Přestože jdeme po turistické cestě, musíme sledovat tyče. Nahoře sundáváme pásy, nasazujeme helmy a pijeme zázvorový čaj. První metry dolů absolvuji v pluhu, pak hezky obloučky. Lyže se chovají trochu jinak než klasické sjezdové lyže, budu si muset zvyknout. A první pocity? Super, tohle bude pro mě.

Víkendy ve Švýcarsku

Ve středu večer přijíždím do země helvétského kříže. Země, kde se potkává mnoho kultur a druhů sýru a ovšem země hor. Moje nová hostitelka neskrývá radost, když se dozvídá, že jsem přijela se skialpovými lyžemi. V sobotu jdeme na túru, chceš se přidat? Taková nabídka se přece neodmítá. V sobotu  brzy ráno vyrážíme. Hoch die Hände, Wochenende volně přeloženo “hurá víkend”. Jsm tady sotva tři  dny a už vyrážíme směr hory, na skialpy, na první švýcarskou túru. Cílem má bý Isisizer Roswitz. Sice ten název neumím vyslovit, ale jistě to bude nádherná túra. Je krásné počasí, navíc sobota, takže pochopitelně nejsme jediní, kteří míří do hor. Musíme zaparkovat o  parkoviště níž, než byl původní plán. Zhruba tisíc metrů. Vyrážíme. Pětičlenná skupina. Tři místní a dvě české holky. Instruktáž, jak v případě nouze použít půjčené lavinové vybavení a dobrodružství může začít. Nebe je modré a sluníčko svítí. Po cestě mě mnohokrát napadá, že přesně takhle jsem si představovala ideální skialpovou túru, za krásného počasí s výhledy a dobrou partou lidí. Na vrcholu nás čeká kříž a Toblerone čokoláda.

Nazouvání, další nezbytnosti a dobrá rozhodnutí

Víte, jak jsem  mluvila o tom, proč jsem se rozhodla pro lehoučké lyže Lusti a ultra pohodlné taktéž lehké boty Scarpa. Jsem závodník. Můžu tisíckrát přesvědčovat sama sebe, že už nikdy, ale opravdu nikdy nebudu mít závodní aspirace, v žádném sportu, abych byla ještě přesnější. Takže skialpy jsem vybírala tak trochu s tímto postranním úmyslem. Kdybych náhodou ještě chtěla okusit pocit sebepřekonávání, bolesti a slasti. Ve vtipu jsem zmínila, že Olympijské hry v Cortině jsou “až” za čtyři roky a že to považuji za dostatečně dlouhou dobu na to, abych se na skialpech naučila. Tato věta mě bohužel asi bude provázet při každém sundávání a nandávání pásů a lyží. Terko? Víš, že bys to měla na tu Cortinu ještě potrénovat? První pokusy mi opravdu trvaly dlouho, na druhou stranu musím říci, že pinové vázání Dynafit je opravdu intuitivní věc. Další novinkou pro mě představují sjezdy ve volném terénu. To je úplně jiný sport ve srovnání se sjezdovým lyžováním, jiný, ale nádherný. V hlubokém sněhu musíš neustále vidět špičky. Tak zněla rada. Zkouším. Volnost bytí, všude okolo sníh a hory. Jít do Namche pro skialpy bylo jednoznačně nejlepší rozhodnutí letošního roku. Tak zas příště a horám zdar.

Terka Korvasová